Může se křesťan modlit k někomu jinému než Bohu?
Leviticus 19:31 "Neobracejte se k duchům zemřelých a nevyhledávejte vědmy a neposkvrňujte se jimi. Já jsem Hospodin, váš Bůh."
Základem vztahu s Bohem je modlitba - jak ji praktikovat?
Jak je to s modlitbami k Marii a k tisícům svatým? Dostáváme se nyní k velmi kontroverznímu tématu, které bylo již v minulosti mnohokrát řešeno a rozebíráno nepřeberným počtem nejrůznějších lidí. Pravdou je, že největší křesťanská církev v ČR (katolická) oficiálně tento druh modlitby doporučuje a snaží se jí nejrůznějšími způsoby a cestami propagovat a rozšiřovat tak tuto formu "zbožnosti" mezi široké lidové vrstvy.
Naneštěstí znám jen velmi málo aktivních křesťanů z této církve, kteří by tomuto tlaku odolali a nepoddali se mu. Osobně si reálné a opravdové - (biblické) Marie velmi vážím a mám ji rád - její čistota, poslušnost, pokora a vydanost Bohu může být nám všem vzorem - na tomto světě určitě nebylo svatější ženy než jí, o čemž nám svědčí např. i její odpověď andělovi na jím zvěstované poselství: "Jsem služebnice Páně. At se mi stane podle tvého slova."
Ve Starém zákoně i v celých dějinách židovského národa však nenajdeme ani jednu zmínku o tom, že by starozákonní proroci, kněží či normální a obyčejní pravověrní Židé, vytvářeli obecenství (modlitby, chvály, prosby, díky atd). - s někým jiným než s Hospodinem - s naším Bohem. A když už k nějakému modlářství u určité části tehdejšího židovského obyvatelstva došlo, jednalo se o odpadnutí od Boha, které mělo pro Židy a jejich pospolitost zpravidla fatální dopad. Naprosto stejný postoj k modlářství plyne i z Nového zákona (dále jen NZ) - kdy Ježíš jako Boží syn pro svou nekonečnou lásku k nám přišel, aby nás vykoupil z hříchu. K tomu je dobré pro začátek připomenout i provázanost SZ s NZ ->
Jedním z velmi důležitých poselství, se kterým Pán Ježíš přichází je, když prohlašuje (Mat. 5:17-18):
"Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit. Amen, pravím vám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine jediné písmenko ani jediná čárka ze Zákona, dokud se všechno nestane."
Je bláhové domnívat se, že by princip uplatňovaný po tisíciletí v SZ - byl najednou zcela překroucen a zpřevrácen a všemocný a nekonečně milující Bůh by měl zájem, aby lidé najednou volali více k matce jeho Syna než k Němu samotnému, nebo k tisícům "svatým" přímluvcům. Nikde v celém Novém zákoně (dále už jen NZ) nenajdeme ani náznak toho, že by někdo z tehdejších apoštolů nebo dokonce sám Pán Ježíš doporučoval modlit se či eufemisticky (jak někteří prohlašují) "přimlouvat se" k již zemřelým osobám (a zcela nepochopitelně tak navíc odmítají označovat toto "modlení se" modlením).
Nyní bych chtěl jen velmi stručně připomenout některé pasáže z Božího slova, které jsou v příkrém rozporu s touto modlitební praxí. Ač můžeme tzv. kristocentrismus (tedy plné zaměření se na osobu Ježíše Krista) vypozorovat z celého kontextu NZ, snad nejzřetelněji se tato tendence projevuje v listech apoštola národů, nebo někdy také pohanů - Pavla. Opravdu si naprosto nedokážu představit, že by se tento člověk snad nejvíce oddaný Kristu sám modlil nebo dokonce ještě vybízel ostatní věřící k modlitbám k Marii či ke svatým, nebo by dokonce chtěl a toužil po tom, aby se věřící po jeho smrti modlili namísto k Pánu, k vykupiteli - k němu samému.
"Život, to je pro mne Kristus, a smrt je pro mne zisk. Mám-li žít v tomto těle, získám tím možnost další práce. Nevím tedy, co bych vyvolil, táhne mne to na obě strany: Toužím odejít a být s Kristem, což je jistě mnohem lepší; ale zůstat v tomto těle je zase potřebnější pro vás. Proto pevně spoléhám, že zůstanu a budu se všemi vámi k vašemu prospěchu a k radosti vaší víry, abyste se mohli mnou ještě více chlubit v Kristu Ježíši, když k vám opět přijdu." (Filipským 1:21-26)
Apoštol Pavel ale rozhodně nebyl jediným, kdo by horlil pro Pána a vedl JEN ke vztahu s Ním. I apoštol Petr jasně vyzývá k tomu, abychom šli čistě za Kristem. Např. 1. Petrův 5:7 - 8. Petr v jednom ze svých dvou biblických listů křesťanům jasně nařizuje, abychom veškerou svou starost vložili na Něj a navrch přidává varování, abychom byli ostražití, protože ví, že se ďábel bude pokoušet křestany nejrůzněji svést ze správné cesty a od Pána.
"VŠECHNU 'svou starost vložte na něj', neboť mu na vás záleží. Buďte střízliví! Buďte bdělí! Váš protivník, ďábel, obchází jako 'lev řvoucí' a hledá, koho by pohltil."
Stejně tak i sám Ježíš po otázce učedníků, jak se modlit, vybízí učedníky, aby se modlili k Otci. Nikde tedy v Božím slově nenajdeme nějakou jeho výzvu k tomu, abychom se modlili k mrtvým lidem, protože sám Pan Ježíš věděl, komu na nás nejvíce záleží a kdo je jediný a všemohoucí Bůh. Proto i z tohoto kontextu vyplývá - Modleme se k Bohu, k stvořiteli, který stvořil vše - co je na této Zemi i na Nebi. Tedy i ostatní lidi - ať už byli sebevíc svatí, vždy zůstali hříšnými a podléhali Božím zákonům.
Stejně tak Pavel praví (1 Korintským 3:7) ..."a tak nic neznamená ten, kdo sází, ani kdo zalévá, nýbrž Bůh, který dává vzrůst.". Jinými slovy i zde je ukazováno na tendenci nepřisuzovat nikomu žádné extra velebení...
Lukáš 11,1-2 "Jednou se Ježíš na nějakém místě modlil; když přestal, řekl mu jeden z jeho učedníků: "Pane, nauč nás modlit se, jako tomu učil své učedníky i Jan." Odpověděl jim: "Když se modlíte, říkejte: Otče, buď posvěceno tvé jméno. Přijď tvé království...atd. Nebo Matouš 6:9 Vy se modlete takto: Otče náš, jenž jsi v nebesích, buď posvěceno tvé jméno"..atd...
Proč jsou potom někteří lidé vedeni k tomu, aby převážnou většinu svého času (a jsou i takoví, kteří téměř všechen čas!!!) vyhrazeného pro Pána, věnovali modlitbě k někomu jinému, když je to proti a v rozporu s Božím slovem? Všimněme si, že v Lukášovi říká jeden z dvanácti učedníků - Pane, nauč nás modlit se... - modlitba není zcela nejsnazší záležitostí k naučení - je totiž hlavně o tom, jaký máme vztah s Bohem a jak na tom s Ním zrovna jsme. Než se člověk naučí modlit správně a dlouho, tak aby prohluboval svůj vztah k Bohu a mohl v Něm růst, může to dát pořádně zabrat, ale stojí to za to. Zažívat, jak Bůh jedná, jak se nás dotýká a jak nás i ostatní proměnuje, je totiž to nejlepší a nejkrásnější, co může člověk v životě zažívat.
Pokud se ale nemodlíme k Pánu, nemůže nás ani proměňovat, ani se nás dotýkat a už vůbec s ním nemůžeme rozvíjet vztah, který je pro zmíněné záležitosti nezbytný. Slovy Jana Zlatoústého:
"Modlitba je světlem duše, je to pravé poznání Boha, prostřednice mezi Bohem a lidmi. Duch, modlitbou povznesený k nebesům, objímá Pána nevýslovnými objetími. Jako nemluvně křičí s pláčem ke své matce, tak si duch žádá božské mléko. Domáhá se splnění vlastních přání a dostává dary, lepší než je celá viditelná příroda. Neboť modlitba stojí před Bohem jako úctyhodná vyjednavatelka. Obveseluje ducha, uklidňuje jeho city. Ale když říkám "MODLITBA", nemysli, že to jsou slova. Je to touha po Bohu, nevýslovná zbožná oddanost nezískaná od lidí, nýbrž vyvolaná Boží milostí. Apoštol o ní říká: "Vždyť ani nevíme, oč se máme vhodně modlit. A tu Duch sám se za nás přimlouvá vzdechy, které nelze vyjádřit." Jestliže Pán uštědří někomu takovou snažnou modlitbu, je to nezcizitelné bohatství a nebeský pokrm, nasycující ducha. Kdo jej ochutnal, vzplane věčnou touhou po Pánu jako nejžhavějším ohněm, který rozplameňuje ducha."
Ježíš nám dal příslib, že každý, kdo bude hledat, ten najde, kdo bude tlouci, tomu bude otevřeno - proto se ptám, proč rozmělňovat a nerozvíjet svůj vztah s Bohem, aby nás Pán mohl proměňovat a my v Něm mohli růst? Proč se nevydat tímto směrem? To ale nejde jinak než skrze Něj (viz. např. Koloským 2). Modlitby k Marii, svatým a v podstatě ke komukoliv jinému, totiž vedou k tomu, že dotyčný/a duchovně zakrňuje, ve skutečnosti takové "modlení" odvádí od Pána.
I když sám moc dobře vím, že např. modlení se růžence způsobuje příjemné pocity a člověk se pak cítí mnohem lépe, tak je stejně duchovně otupělý - bez zápalu pro Krista, pro Ježíše. Naopak se v člověku prohlubuje sounáležitost s daným náboženstvím, se všemi úkony, obřadností, rituály a formalismem, které je díky tomu (že se najednou cítí lépe, zdánlivě dokonce i blíže Bohu) ochotný často hájit i do krve -> vlastní zkušenost. Také se dokonce do určité míry zvýší odhodlanost dodržovat nejrůznější nařízení a regule spjaté s náboženstvím a s křesťanstvím (v prvé řadě ale ne proto, že chci a proto, že mi Bůh proměnil srdce..., ale proto, že by se to mělo a dodržování těchto nařízení je spjato s daným náboženstvím).
Tímto vším je pravý Bůh a Ježíš zanesený něčím nepodstatným a nedůležitým - není již 100% cílem. Při takovém způsobu zbožnosti však nadále zůstává jeho účastníkům mnoho dobrého - schopnost obětovat se, věrnost nebo konání dobrých skutků...toto všechno je jistě dobré - Bůh však chce v první řadě něco jiného.
Praktikanti modliteb k někomu jinému, než k Bohu, již nejsou schopni rozlišit (nemají možnost srovnání), zda-li je něco takového opravdu zdravým projevem zbožnosti. Problémem totiž je, že jediný způsob, jak se opravdu proměňovat dle Pánovy vůle, je trávit s NÍM co nejvíce času (v modlitbě, ve chválách, ve společenství, při četbě Bible, při svědectvích atd...). Zkrátka a dobře v obecenství s Ním, kdy je dotyčný duchem přítomný. Velmi důležitou složkou je také pokání, lítost, pokora... - "malost ducha" před Bohem.
Pravděpodobně zcela nejjasnější a nejpřesvědčivější pasáží, která se staví proti vyhledávání model a ubírání spirituality jiným směrem než ke Kristu je list Koloským, konkrétně 2. - 10. verš 2. kapitoly. Apoštol Pavel v něm deklaruje, že Ježíš Kristus je hlavou všech mocností a sil. Opět tu tedy vyvstává otázka - proč bych se měl vlastně modlit k jeho matce či komukoliv jinému, když on je Pánem a hlavou všeho a jsou v něm skryty všechny poklady moudrosti a poznání, je v něm vtělena všechna plnost Božství? Navíc nás apoštol Pavel vybízí, abychom plně poznali Boží tajemství, jímž je Kristus. Jak bychom ho mohli poznávat jinak než časem stráveným v modlitbě právě s Ním? Snad modlením se k Marii, svatým?
Ve 4. a 8. verši nás Pavel navíc dokonce důsledně varuje před těmi, kteří se nás snaží přesvědčit, že je tomu jinak - před těmi, kteří se nás snaží svést jen lidskými bájemi, klamným filosofováním či líbivými řečmi a neřídí se důsledně Božím slovem.
"Chci, abyste povzbuzeni v srdci a spojeni láskou hluboce pochopili a plně poznali Boží tajemství, jímž je Kristus; v něm jsou skryty všechny poklady moudrosti a poznání. Říkám to proto, aby vás nikdo neoklamal líbivými řečmi. I když nejsem mezi vámi přítomen, přece jsem duchem s vámi a raduji se, když vidím vaši kázeň a pevnost vaší víry v Krista. Žijte v Kristu Ježíši, když jste ho přijali jako Pána. V něm zapusťte kořeny, na něm postavte základy, pevně se držte víry, jak jste v ní byli vyučeni, znovu a znovu vzdávejte díky. Dejte si pozor, aby vás někdo nesvedl prázdným a klamným filozofováním, založeným na lidských bájích, na vesmírných mocnostech, a ne na Kristu. V něm je přece vtělena všechna plnost božství; v něm jste i vy dosáhli plnosti. On je hlavou všech mocností a sil."
Boží poselství je tedy jednoznačné. Bůh nás nesmírně miluje a žárlivě touží po přímém osobním vztahu s námi. Nabízí nám přímý přístup před Jeho trůn, skrze odpuštění Pána Ježíše Krista. Z tohoto důvodu je nelogické této nabídky nevyužít a z jakéhokoliv důvodu Boha obcházet.
Závěr
Celá Bible zcela zřetelně ukazuje, že jediný, komu má patřit náš čas, modlitby, chvály a všechno naše soustředění, je Bůh sám. Naopak jakékoliv ostatní snahy o vyvyšování kohokoliv jiného je v Bibli odsuzováno a potíráno. Sami si tedy odpovězte na otázku "můžu se modlit k někomu jinému, než k Bohu?". Zdůrazňuji ,že jakékoliv snahy o obhajobu ve stylu "tímto se modlíme vlastně k Bohu", nebo "prosíme o přímluvy k Bohu", podle našeho názoru nemohou obstát.
P a R